Z detstvi...

dusevni striptyz...

Chystam se na chatu a premyslim, kam vyrazit. Smery byly mozne ctyry a vsechny uz je mam projete.
Ale v jedne vesnici jsem uz dlouho nebyla.
Dlouho, tak 10 let...
Ve vesnici, kde jsem vyrustala.

Jede se tam po me oblibene silnici, nenapadna asfaltka vedouci podel dalnice.

Nalevo se odbocuje do Sobiku. Tam jsem jezdivali do hospody, otcim na pivo za znamymi a nas vyvezl. Dostali jsme vanilkou zmrzlinu v kelimku s plastovou skladaci lzickou a mohli jsme si ji snist na jezu. Jezdivali jsme tam starou stodvacou po lesni ceste plne vymolu, která tam vedla strasne do kopce a zpatky jsme se zas bali, aby nas promile neposlaly mezi stromy.
(Po normalni silnici jsem tam jela teprve nedavno a to vam povim, není zadna romantika)

Z asfaltky se prejizdi pres „most" slozeny z kmenu a to je taky zazitek sam o sobe. Pak se pokracuje po lesni ceste, taky sama hluboka kaluz. Chatova osada a mini silnicka pro jedno auto. Strach, ze potkate nekoho v protismeru, není kam se vyhnout. Na rozcesti doleva, normalni silnice, most, nalevo les, kde jsem poprve videla zmiji a mela z toho hroznou srandu.

Zacatek vesnice.
Odbocka nalevo nahoru, Psare, koupani a kdo to rychlejc preplave.
Odbocka doprava. Na rohu bydlela Jitka, v první tride velka kamaradka.
Par baraku a jedina bytovka v obci. Tam bydlela mamina kamaradka, ale po tech 17 letech si uz ani nevzpomenu na jmeno. Je desive, jak lide mizi a místo nich se objevuji novi. Kamaradstvi na ľivot a na smrt a po letech si nevzpomenete ani na jmeno.
O kousek dal bydlel Petr s Davidem.
Petr je Daviduv mladsi bracha, chodili jsme spolu do skolky a jednou jsme ucitelce dokonce zdrhli. Oba jsme byli hrozni grazlove.
A David? To byla moje první velka Laska. První pusa, v zatacce, cesta domu, pres celou vesnici. Letni laska. Sedeli jsme u taboraku, pili Gambrinus a smali jsme se, az jsem spadli z klady, lezeli jsme na zadech, ale porad se smali. Letni laska, po 2 tydnech bylo po ni. Tehdy jsem byla jeątě tak chytra, ze mi to bylo uplne jedno (precijen ja uz bydlela v Neratovicich a sem jsem jezdila z donuceni jednou na cas na vikendy).
Kdyľ jsem travila na chate svatak, potkala jsem Davida na nakupu. On me nepoznal, ja jeho hned. Nektere tvare se nezapominaj. Vubec by me neprekvapilo, kdyby uz byl zenatej a mel dite/deti. Na vesnici jde cas jinak.

Silnice se klikati na naves. Te dominuje hasicska nadrz. Několik let stravenych tam, skakanim kufru, ze sloupku okolo a dalsima kravinama. Kdyz jste sebehli travnatej kopecek, ocitli jste se v kolonialu pani Holubove (ani nevim, jestli jeste zije). Nejvetsi pochoutky byly zmrzlina, pendreky a nugety. Chleba se musel objednavat, vozil se 3x tydne a mel na sobe vyrazeno cislo. Normalne se kupovalo na dluh a davalo se, az prisly peníze. Pokud nemela pani Holubova otevreno stacilo zavolat, nebo zazvonit, pani Holubova sedla na babetu s kosikem vzadu a sjela tam s vami.

Autobusova zastavka. Autobus jezdival 6x denne, po dvouhodinovych intervalech. Dva ridici, starsi hubenej s knirem a mladej tlustej. Starsi vzdycky sedeli vzadu na petce a my deti byly stastny, kdyľ jsme mohli sedet na kolech vepredu, odkud byl super vyhled. Uplne vepredu jezdili znami ridici a ten jim stavel na kopci, v zatacce a nemuseli to chodit pesky ze zastavky. Jezdili jsme do Divisova do skolky/skoly, na mensi nakupy a do Vlasimi na vetsi nakupy, k doktorum a do sporitelny.

Na prostranstvi vedle postavili obecni urad, to bylo slavy. Na svahu za nim se skvele delali blbosti, spousta stromu na schovku. Kousek nad bydlela Petra s brachou, deti pana starosti. Vedle nich nejaci ti prazaci, co se tam ukazali jen jednou za cas na vikend. Uprostred je studanka, kam se sjizdej chatari pro vodu a doufaji, ze je pitna. Zarostlej kus a tam se teprve delali blbosti, nebylo tam videt odnikud.

Obrovskej barak Misi, nejvic nejlepsi kamarad z detstvi. Musim se tam proste vypravit a odvazne zazvonit. Jeho tata dela(l ?) traktoristu, takze pred vraty nikdy nechybi traktor. Minimalne jeden. Na tom domacim jsme jezdili s Misou, mne bylo tak 5-6, jemu kolem deseti. Chtel bejt taky traktorista jako tata (není). Louka nad barakem, kde jsem behali, kopali se, valeli se a jedli hrozne kyselej stovik. Na dvorku nikdy nechybel pes Cert a spousta pripojnejch věci za traktor. Na zahradce angrest (od te doby jsem ho nemela!). Tajuplna dilna, kam jsme měli zakazanej pristup. Veranda a milion pokoju. Detsky pokoj byl hned vedle kuchyne a kluci měli spoustu hracek, který jsme my holky nemely, traktory, auta, kombajny. Pribylovi byli bohatsi a vzdycky me fascinovala zavesna vaha v kuchyni (to my nemeli a ja si myslela, ze to musí byt hrozne drahy). A taky měli kiwi stavu, kterou jsme my nekupovali. Obyvak a teta Jirina s obrovskym knirem. Za barakem měli chlivky s prasatama (kaľdý podzim byla zabijacka), kraliky, slepice, husy... Uplne vzadu byl vrak tisicovky, Misa za volantem, ja vedle a hrali jsme si nevim na co, deti.

Vedle Pribylu bydlela stara pani a pak pan Liska. Stejne mam porad pocit, ze pan Liska delal do mamy. Chodili jsme tam na kafe a vubec se mi tam nelibilo.

My bydleli uplne nahore na kopci, pres silnici. Nemeli jsme znamyho ridice, a tak jsme to museli chodit pesky. Kopec je to poradny. Smontovali jsme si karky z kolecek od kocarku, par prkynek, volant, brzdy zadny, nebyly třeba. Silnice se vine kolem kopce, takze dole to bylo 50:50, jestli něco pojede. Prezili jsme to. Stejne tak jsem prezili lezeni na tresen a několik padu z ni.

Barak jsme meli mensi, loznico-obyvak, detskej pokoj, kuchyne, koupelna a podkrovi, které se teprve delalo. Naproti baraku bylo hospodarsky staveni s garazi (prisnej zakaz vstupu), dilnou (prisnej zakaz vstup) a senikem. Tam chodilo vratkama, lezlo po obrovskym zebriku (segra z nej jednou spadla, haha) a hledala se tam kotata. Proste jste strcili ruku do sena a kdyľ jste nasli něco teplyho, chlupatyho, bylo to kote. A urcite tam nebylo samo. Kdyľ jsme je nasli vsechny a dali na stranu, mohli jsme konecne delat kotrmelce uplne zezhora. Pak jsme tak pulhodiny vyndavali slamu. Hodiny jsem taky stravila sezenim na kraji u zebriku a koukanim naproti, na pole, udoli Blanice. Klid, bozsky klid. Za senikem jsme meli kraliky, který nam furt chcipali. Slepice zase porad zanasely a nikdo dlouhou dobu nemohl prijit na to kam. Az ja pak nasla asi 30 vajicek schovanejch v chrosti.
Vedle nas nejdriv nikdo nebydlel, az po nekolika letech, kdyľ uz jsem byla vetsi si tam postavili chatu Nohovi. A pod chatou obrovskej bazen, kde jsme koupaly s jejich vnoucatama a pak nam pan Noha pripravil jahody s cukrem. Takovej luxus! (nemeli jsme zahonky, jen snitlik + libecek s rebarbou na hnoji).
Nejvic jsem milovala letni jablka (ta mi taky tak hrozne chybi!), byla obrovska, svetle zelena az lehce zlutounka, kdyľ byla zrala. Kdyľ byla jejich sezona, mohla jsem se jich uzrat. Ostatní jablka se davaly do osatek do sklepa a tam vydrzely roky. Do sklepa jsem chodila nerada. Muselo se odklopit viko za vstupnima dverma, slezt po zebriku a bylo tam hrozne malo mista, tma a vlhko. A jablka. Nic jinyho.
Vedle baraku jsme měli trosku pisku, kterej zbyl po nahazovani baraku. Vznikaly tam dumyslne stavby, tunely, diry. Vedle piskoviste byla studna, prikryta, jen uprostred dirka. Nejvetsi punk byl do ty studny něco hodit. Pod oknem do kuchyne byla vana, plna cerny vody (kdyľ se vycistila, tak byla brcalove zelena), kde plavaly ryby. Nejradsi jsme mela uhore, na masle (taky jsem je od tebe doby nemela). Ryby byly z Blanice, kousek pod barakem vedla po louce pesinka k pomnicku a pak cesta k rece. No k ricce spis. Otcim nas na ryby moc nebral, pry muzska zalezitost. My se tak mohli cachtat v brode opodal.
Dal cesta vedla k mistni chatove osade. Tam jsme chodivali obcas na houby, ale moc tam nerostli, takze jsme spis cumeli po chatach. Chci se podivat, co se tam zmenilo, ale obavam se, ze na me (v cyklistickym oblecku, s kolem – není tam zadna cyklostezka, myslim, ze se to ani neda projet) budou chatari blbe cumet.
Od pomnicku nahore vede cesta do Ctibore.
V cervenci je na Hradku pout, chodivali jsme tam pesky. Klasicka pout, zadny atrakce, jen nejake ty pochutiny (sladky popkorn, fialky, kokosovej suk!), hlavne se chodilo k vysvecene studance. A potom zas zpatky domu.
Kousek za vsi jsme měli polorozborenej srub, odehravala se tam nase rande (mozna jen jedno, max. dve) rande s Davidem. Nosila jsem kosilku nad pupik (Britney zrovna zacinala zpivat něco o Baby one more time) a mini kratasky, ze kterych mi lezla pulka zadku. Tehdy jsem byla jsem nesebekriticka a myslela si, jak nejsem sexy. Byly to uzasny roky.

Kvuli tomuhle vsemu bych chtela deti vychovavat na vesnici a ne ve meste.
Mesto sice miluju, ale pro deti to není to prave.
Deti si mají hrat venku s kamaradama a domu chodit na obed/veceri (ve 12 a v 18 odbijela kaplicka a muselo se domu, bez vymluv), spinavy, unaveny a ne abych je vsude vozila autem/jezdili MHD, navstevovali vsemozny krouzky (kazdej den aspon jeden) a prirodu znali jen z vypraveni.
To není detstvi!

trvalý odkaz | publikováno neděle, 13.06.2010, 21:53:00 | Komentáře: 9

Kdyby aby mozna nekdy az

sliby chyby

Uz nekdy v pulce kvetna jsem si koupila krasnej blocek, ze si zase zacnu psat papirovej denik.
Asi nejaka forma autoterapie, ze vseho se vypsat a ono se mi ulevi...
A ze zacnu psat od 1.6., kazdy den (abych si mohla pristi rok precist, co jsem delala), naprosto uprimne (doufat, ze ho nikdo nenajde)
Blog je fajn, pokud nechcete psat osobni veci.
Dneska je 3.6. a blok je porad zabaleny a dokonce porad v papirovem pytliku z obchodu.
Je to se mnou hrozny, vubec nic nestiham.
Ne snad ze bych toho mela moc, ale delam proste moc veci najednou, ani jednu poradne.
Delam veci do prace, do toho si vzpomenu, ze bych si mela zarezervovat listky do Brna/zacheckinovat se na let/zaplatit fakturu/podivat se na tenhle klip/co je novyho ve skole/udelat si caj/neco k jidlu/WC a jsem ve smycce...

1.6. prace a pak do Neratovic na rodinnou oslavu
Samozrejme nestiham, uz me to ani neprekvapuje.
Spis me vzdycky prekvapi, kdyz to stihnu, odejdu z prace vcas, venku je svetlo a ja nic nemusim, ale to je malokdy, tak 1x za pul roku.
Takze jdu pozde, volam babicce, co mam jeste koupit.
Ujizdi mi metro.
Na prestupu mi taky ujizdi metro a tim padem i planovany autobus.
Metro C jezdi v pet odpoledne (spicka, vsichni jedou z prace) po 4 minutach, lide se tam ani nevejdou.
Ostatni se tvari jako ze jsou zvykli, ze je to normalni.
Konecne jedu z Phy, pozde.
Rodinna oslava skvela, mile prekvapeni, dojemne historky, jak babicka (ktera normalne nevytahne paty z bytu) shanela po celym meste svicky na dort.
Domu, do Prahy jedu v 10 vecer vlakem.
Tramvaj samozrejme nejede, od nadrazi jezdi sice hned 2, ale tesne za sebou a pak 15 minut nic nejede.
Pesky.
Nocni Vrsovice jsou tak tichy, mrtvo.

2.6. velky den
Od rana prsi, pochybuju, ze bude jeste nekdy vubec hezky, destnik uz ani nevyndavam z kabelky, slunecni bryle jsou nevim kde.
Vsichni mi prejou, i ti, od kterych bych to necekala.
Ten nejdulezitejsi nic, hypnotizuju mobil, nic.
Divny.
Cekam, porad na neco cekam (dalsi z mych nejintenzivnejsich pocitu)
"ja myslel, ze uz jsem ti pral... bla bla bla"
Brecim, jsem uplne psychicky labilni (byvala jsem tak silna, bylo mi vsechno jedno, machry machry).
N. trpelive nasloucha, konejsi, S. rika, at se na to vyseru.
V praci chci skoncit vcas, kdyz mam ty narozeniny, ale pani z jedny spolecnosti si mysli neco jinyho.
Pozde.
Zase.
Stojime v zacpe, prsi.
Zase.
Prijdu domu a tam dostanu servano, ze ani na ty narozeniny nemuzu prijit vcas domu.
Ano, zustavam v praci schvalne naschval, nemam nic lepsiho na praci.
Je to marny, cely tenhle "vztah" je marny.
Brecim, zase.
Zasrany chlapi.
Obrovska kytka, nezajem.
Intenzivni vune lilii, ktere se mi prave zprotivily.
Ocekavany Scrabble, vonici novotou, nemam rada nove hry, karty, musi byt osahane, pouzivane, jinak to neni ono.
Chodi okolo me, vidi, ze brecim, ale nic neudela.
Takhle my tu zijem.
Zdrham na zachod, jedine misto v byte, kde muzu byt sama.
Potrebuju vetsi byt.
Potrebuju pryc.
Vecere, automaticky do sebe nahazat a domu.
Unava, strasna unava.
Nejdulezitejsi to zachranuje, je milej, obcas vyleze z ulity a ukaze city, jinak ledovy kral Mne je vsechno jedno I.
Brecim.
UZ ZASE!
Traged.

3.6.
konecne jsem se rano vyspala – uspech!
Unava neustupuje, potrebuju vikend.
Ale vikend, co je opravdu vikend, kdy nemusite vstavat a nic delat, v klidu si udelate obed, koukate na telku, jdete ven, pohoda...
Nevstavat v 6 rano, jet do Brna na zkousku, zabit celej den, nahazet do sebe fastfood a v 9 vecer zase doma. Nedele to samy.
Ne jako ted tenhle vikend, trmacet se 6 hodin do Nemecka, rano se snazit dospat, Mannheim, cizi postel, rozlamani, Frankfurt, v 9 prilet na Ruzyn, v 10 doma. Pondeli, hura do prace. Utery zkouska v 8 rano, coz znamena vstavat ve 4, v 5 na bus. Pak zpatky, do prace, tam do sedmi, v osm doma.
Dalsi vikend patek svatba, hostina, party, v sobotu na zapad, rodinna oslava jubilea, nedele na vychod, Brno, zkousky.
Dalsi vikend dalsi zkousky.
Zkousky zkousky zkousky, samy zkousky.
Ucim se a mam pocit, ze mi praskne hlava, ze ty novy informace premazavaj ty stary, ze si nic nepamatuju (posledni scitani v KLDR v roce 1944, uzitecne)
Posledni kapitoly nestiham, nikdy – takze co je kasacni rizeni, zakon o urednicich, rozdil mezi smernici a narizeni EU?
Ve skole me dneska hrozne nasrali – udelaji test, kde jsou az vsechny odpovedi spravny a kdyz je vsechny nezaskrtnete, tak 0 bodu. Uspesnost 20%, hrozny prekvapeni. Nebudeme to menit. Po par dnech - tak my to zmenime. Kdo mi vrati cas a penize stravene tim prvnim testem? Ne, pokusny kralici urcite nejste. Ha ha...
2.7. konci zkouskovy (a mozna i moje pusobeni na MU) a pak snad prvni volny vikend.
Mam rozepsany e-mail, potrebuju udelat milion dalsich veci a pisu blog.
Po 3 mesicich.
Myslite, ze to nekdy prepisu do toho papirovyho?
Ze tam vubec nekdy neco napisu?
Pripadam si tak neschopna...
Chci nahrat fotky z telefonu do PC a myslite, ze si vezmu kabel?
V praci me to nebavi, prisny zakaz brat si kveten&cerven (+zari&rijen) dovolenou (kdysi davno byly tyhle mesice brany jako high season, ted to fakt nehrozi)
Loni to problem nebyl.
Mam pocit, ze spousta veci je ted problem... hlavne kdyz ja neco chci...

volno volno volno, potrebuju volno!

Pointa? zadna neni...

trvalý odkaz | publikováno čtvrtek, 3.06.2010, 15:35:00 | Komentáře: 6

Brnenska zoo

jsem z toho takova v rozpacich...

Celý článek

trvalý odkaz | publikováno neděle, 28.03.2010, 13:28:00 | Komentáře: 14